Fotograf Kuba Zeman: Styl focení na sítě restaurace Marie B je moje osobní revolta

„To je ten mladý fotograf, který nafotil olympijskou kolekci.“ – Takhle se o něm teď většinou píše. Kuba Zeman toho však má za sebou mnohem víc. Jak si v českém rybníčku budoval své místo mezi kolegy staršími o generaci či dvě? Co ho teď živí a proč nedává na Instagram komerční fotky? Povídali jsme si o tom u kafe v Kolektoru.

Četla jsem dva rozhovory s tebou a oba se točily kolem focení olympijské kolekce Jana Černého. Byl to pro tebe opravdu tak velký milník v kariéře?

Pro mě osobně ne, ale okolí mě začalo vnímat jinak. Byla to validace mojí práce. Zhruba o čtvrtinu se zvýšil počet nabídek a rozšířilo se jejich spektrum. Začalo přicházet víc nabídek na focení do magazínů. Samotné focení té kolekce pro mě ale bylo úplně normální. I když vlastně ne tak úplně – produkce vše přesunula na jiný den a zapomněla mi o tom říct. Takže jsem pak pak měl na celé focení jenom dvě hodiny, a ještě jsem tam narychlo přejížděl z jiné lokace. 

Mluví se o tobě jako o mladém talentu. Je ti 23 let, kolekci jsi nafotil ve 22. Vnímal jsi někdy svůj věk jako hendikep?

Ano. Ještě nedávno jsem dostával nižší honoráře než starší fotografové. Za stejnou práci jim dali třeba i čtyřikrát víc. Kvůli věku jsem také zažil nepříjemné situace. Často se stává, že jsem na focení o hodně mladší než všichni ostatní, a občas jsem cítil, že mě neberou. Bylo těžké zvyknout si na to, že denně pracuju s lidmi, kteří jsou o generaci starší – mají jiný humor, zájmy, žijí v realitě, kterou jsem nechápal. Podvědomě jsem cítil jejich despekt. Možná i proto působím na focení introvertně – ponořím se do práce a nevnímám okolí. Na druhé straně zažívám, že jsou lidé příjemně překvapení tím, jakou práci jsem odvedl.

Jak se ti v takové atmosféře pracuje? Jak si získáváš respekt?

Většinou až zpětně. Na setu s tím neumím moc pracovat. Nejsem asertivní. Mám možná až přehnaný respekt ke starší generaci, a přestože to ve mně bublá, nechávám si to pro sebe. Mým jediným cílem je odevzdat dobrou práci a ukázat jim, že moje fotky za něco stojí. Je pravda, že teď už lidé většinou vědí, kdo jim na focení přijde. Když ale fotím hodně známé lidi, někdy na nich vidím, že by raději ztráceli svůj čas s někým starším než s klukem v kšiltovce.

Vystudoval jsi marketing. Jak ses vlastně naučil fotit?

Podle Youtube a Instagramu. Pouštěl jsem si tutoriály a pak jsem kopíroval oblíbené fotografy. Velkou část mojí práce dnes tvoří focení na sociální sítě restaurací Ambiente. Než jsem s tím začal, jídlo jsem fotil jen asi dvakrát. Tenkrát jsem se prostě podíval, jak na to jdou jiní fotografové, a u vlastního focení jsem si představoval, jak by to konkrétní jídlo vyfotili oni. Když si na to dnes vzpomenu, připadá mi do očí bijící, že jsem se tlačil do stylu, který mi vůbec není vlastní. Ale zase jsem se tím hodně naučil.

Co fotíš nejraději?

Lidi. Umělce z kteréhokoli oboru – lidi, kteří tvoří něco zajímavého. Baví mě hledat spojení mezi fotografem a tím, koho fotí. 

Pracuješ raději v terénu, nebo v ateliéru?

Baví mě fotit v terénu, ale taky v aťasu, kde jsem s druhým člověkem sám. Jsme tam spolu třeba půl dne, z toho si čtyři hodiny povídáme a hodinu fotíme. Pro obě strany je příjemnější nemít za zády dalších deset lidí.

A co fotíš nejčastěji? 

Živí mě hlavně focení pro gastronomii, komerční focení a režie videí.

Proč se tyhle fotky neobjevují na tvém instagramu?

Dostal jsem se do fáze, kdy se tím na Instagramu nemusím propagovat. Vnímám ho jako platformu, kde můžu lidem ukázat to, čím bych se primárně živit chtěl. A zároveň je to můj deník, kde sdílím fotky z osobního života. Na Instagramu dochází ke kontaktu s potenciálními klienty. Oslovují mě lidé s osobními profily a těm chci ukázat, jaký jsem já jako člověk. Svou práci prezentuju hlavně na webu.

Vraťme se ke gastronomii. Vždycky bylo nepsaným pravidlem, že fotky jídla mají být dokonale krásné. Ale ty fotíš pro podnik Marie B, který tohle pravidlo porušuje a možná tím udává nový směr. Byl to tvůj nápad? Pokud ano, musel sis ho před lidmi z restaurace obhajovat?

Ani ne. Po prvním, testovacím focení byli s výsledkem všichni spokojeni. Hezkých fotek je všude milion. Ke spoustě podnikům to sedí, jenže se tím vytrácí autenticita. K Marii B se mi hodilo méně stylizované pojetí. Je to trochu moje revolta. Zkouším limity a netvrdím, že se nikdy nestane, že ustřelím mimo.

Myslíš, že z toho teď bude trend?

Myslím, že krásné fotky jsou standard, který tady bude pořád. Kdysi to tak nastavilo právě Ambiente a teď ho dohánějí jiné podniky, které tam teprve cílí.

Jak se vyrovnáváš s kritikou?

Naštěstí nedostávám vyloženě negativní feedback. V poslední době ovšem nedostávám zpětnou vazbu skoro vůbec. Díky tomu, že jsem po nafocení olympijské kolekce možná víc vidět v médiích, se mi zdá, že jsem ve fázi všeobecného plácání po zádech, a vlastně mě to trochu štve. Moje práce je teď dobře přijímána, přesto bych byl občas rád za nějaké „ale“ . Posunulo by mě to dál. Samozřejmě, že kritiku snáším blbě, dotkne se ega, ale nakonec jsem za ni hodně rád a můžu se díky ní vyvíjet. Možná to souvisí i s tím, že se dnes fotí velké množství věcí a například fotografie na „social“ už se nevracejí k přefocení, protože na to není čas ani peníze. 

Co tě teď nejvíc baví a čemu se momentálně věnuješ?

S kamarády, se kterými jsem začínal, jsme založili audiovizuální studio HDHD. Vzniklo hlavně proto, že bychom na projektech rádi pracovali společně a dlouhodobě. Chceme jít do hloubky, dělat větší věci a produkce. Rád bych víc fungoval jako režisér. Občas mě na fotce štve, jak málo je trvanlivá. Zaslouží si víc, ale doba tomu nepřeje.